Duchovní kořeny protireformace (2b)

Autor: František J. Holeček - Číslo: 2000/4 (Studie)

Papež

Sám Gian Pietro Carafa, který se mezitím stal 29. února 1549 neapolským arcibiskupem a byl 23. května 1555 zvolen papežem jako Pavel IV., uvedl hned do života plán reforem, po nichž tak dlouho toužil. Zachovával i v tomto postavení přísnou teatinskou nenáročnost, pečlivě vybíral své spolupracovníky, kardinály, které chtěl jmenovat sám, bez jakéhokoli politického vměšování⁴⁹, měl k nim, ve větší míře než jeho předchůdci, bližší vztah a často je zval ke svému stolu. Roku 1556 zřídil zvláštní kongregaci, která měla nahradit tehdy přerušený Tridentský koncil; znásobil pro obranu a čistotu víry pravomoci inkvizičního tribunálu; roku 1559 vydal Index a zakázal s mimořádnou přísností šíření protestantských knih; dekretem ze 6. března 1559 uložil biskupům povinnost rezidence v jejich diecézích a postihl i ty, kdo se pokoušeli domoci významných úřadů pomocí úplatků, simoniaky; dále rozvinul již připravovanou reformu římského misálu a breviáře; zdůrazňoval věřícím úctu k neposkvrněnému početí Panny Marie⁵⁰, v jejímž případě si nepřál, aby byla zahrnuta do tridentských dekretů o přenosu prvotního hříchu, a zavedl i svátek stolce sv. Petra⁵¹; zavedl do kardinálského kolegia úřad římského vikáře; zvláštní úsilí věnoval uspořádání Vatikánské knihovny, která, jak říkával, mu ležela na srdci v nemenší míře než nejzávažnější pastorační úkoly: zdvojnásobil její personál a zavedl též nový úřad restaurátora, aby zachránil množství rukopisů, které byly těžce poškozeny - vůbec prvním jmenováním jeho pontifikátu bylo jmenování kardinála knihovníka; podporoval rozvoj církevních studií a zvláště chránil kolej Germanicum; Římskou kolej povznesl motu proprio ze 17. ledna 1556 na úroveň univerzity. Jakkoli je pravda, že jeho krátký pontifikát - v době pouhých čtyř let, dvou měsíců a sedmadvaceti dní - nepřinesl ještě tak dlouho očekávanou všeobecnou reformu církve, přesto k ní vytvořil základní předpoklady (H. Jedin). Smrt ho zastihla v plném proudu reformních snah, 18. srpna 1559, když v pontifikálním rouchu recitoval s pevnou důvěrou verše žalmu: „Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi: in domum Domini ibimus“⁵². Na Carafovy postoje měly bezesporu vliv přinejmenším i dva další faktory: děsivá vzpomínka na vyplenění Říma Sacco di Roma“ - a stále sílící šíření podnětů protestantské Reformace v Itálii.

⁴⁹Srov. W. REINHARD, Struttura e significato del Sacro Collegio tra la fine del XV secolo e la fine del XVI secolo, v: Cittŕ italiane tra Riforma e Controriforma, Lucca 1986, str. 179-185.

⁵⁰Vedi S. DE FIORES, voce „Immacolata. I. Il lungo processo storico-teologico verso la definizione del dogma dell´Immacolata concezione di Maria“, in Nuovo dizionario di mariologia, a cura di S. DE FIORES - S. MEO, Cinisello Balsamo 1986, pp. 681-688.

⁵¹K symbolickému významu stolce sv. Petra srov. S. MAZZARINO, Prima cathedra: docenza universale e „trono“ episcopale, in Antico e Tardoantico, Řím 1974, str. 151 - 170; C. FRUGONI, L´ideologia del potere imperiale nella „Cattedra di San Pietro“, v: „Bullettino dell´Istituto storico italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano“, roč. 86, 1976-1977, str. 67-181; M. MACCARRONE, La storia della Cattedra, in La Cattedra lignea di S. Pietro in Vaticano, zvláštní číslo „Atti della Pontificia Accademia Romana di Archeologia“, Memorie roč. 10, 1971, str. 48-57 (k diskusi o pravosti stolce v raném novověku); týž, La „cathedra sancti Petri“ nel medioevo: da simbolo a reliquia, in „Rivista di Storia della Chiesa in Italia“ roč. 39, č. 2, 1985, str. 349-447; A. PARAVICINI BAGLIANI, Le Chiavi e la Tiara. Immagini e simboli del papato medievale, Řím 1998.

⁵²Srov. F. ANDREU, heslo „Carafa, Gian Pietro“, cit., sl. 260.

Děsivý stín „Sacco di Roma“

I když již zřejmě nebude možno nadále zastávat tezi Jakoba Burckhardta, že duchovní i světská obnova vzešla z otřesu zničení Svatého Města císařskými oddíly roku 1527, které rozvrátilo tolik hodnot a věcí, že bylo možno doufat v jejich obnovení jedině na základě nových perspektiv - protože, i když to není teze mylná, opomíjí příliš mnoho faktorů⁵³ - je přesto třeba zdůraznit, jak velkou silou násilného zlomu zapůsobila tato událost v životě a zkušenosti Gian Pietra Carafy a mnoha dalších mužů církve, humanistů, básníků i umělců, a jaký dopad vyvolala na úrovni lidové představivosti a obecné mentality⁵⁴. Katastrofa Urbis direptio, přestože byla ohlašována po dlouhou dobu a tolika způsoby řadou proroctví⁵⁵ a následně zpětně potvrzována „retrospektivními proroctvími“, samo zničení města, kde se dříve tak dařilo umělcům, jež překypovalo uměleckými díly, kde bylo možno vychutnat intelektuální ovzduší, jež vděčilo za svůj lesk výjimečnému množství talentů, nadšení, jež sílilo v setkávání osob a ambicí, vroucnosti kultury, která si již byla jista sama sebou, i nevšední svobodě jednání⁵⁶, se hluboce vryla do povědomí současníků⁵⁷.

⁵³In J. BURCKHARDT, Die Kultur der Renaissance in Italien, Basel 1860, tr. it. La cultura del rinascimento in Italia, Firenze 19806, cfr. A. CHASTEL, Il sacco di Roma 1527, Torino 1983, p. XIII.

⁵⁴Cfr. A. CHASTEL, Il sacco di Roma 1527, cit., capitolo quarto Polemiche: italiani e barbari, pp. 97-135.

⁵⁵Su Girolamo Savonarola vedi D. WEINSTEIN, Savonarola e Firenze. Profezia e patriotismo nel Rinascimento, Bologna 1976; A. HUERGA, Savonarola. Reformador y profeta, Madrid 1978; C. LEONARDI, Jérôme Savonarole et le statut de la prophétie dans l´Église, in „Mélanges de l´École française de Rome“, 102, 1990-1992, str. 589-596; I. CLOULAS, Savonarola o la Rivoluzione di Dio, Casale Monferrato 1998; F. TOCCO, Savonarola. Profeta e ribelle, Genova 1998; vedi anche P. F. PALUMBO, Roma nella letteratura storica dall'antichit ad oggi, un saggio su Roma e Antiroma nella coscienza storica, Roma 1994.

⁵⁶K Římu tohoto období srov. L. D. ETTLINGER, The Sistine Chapel before Michelangelo Religious Imagery and Papal Primacy, Oxford 1965; L. SALERNO - L. SPEZZAFERRO - M. TAFURI, Via Giulia. Una utopia urbanistica del Cinquecento, Roma 1973; C.W. WESTFALL, In This Most Perfect Paradise: Alberti, Nicholas V, and the Invention of Conscious Urban Planning in Rome, 1447-1455, The Pennsylvania State University 1974; P. PARTNER, Renaissance Rome 1500-1559. A Portrait of a Society, Berkeley/Calif. 1976; CH. BURROUGHS, Below and Angel: an Urbanistic Project in the Rome of Pope Nicolaus V, v: „Jourbal of the Warburg and Courtauld Institutes“, roč. 45, 1982, str. 94-124; Rome in the Renaissance: The City and the Myth, red. P. A. RAMSEY, Binghamton, N.Y. 1982; W. W. CAROLL, L´invenzione della cittŕ. La strategia urbana di Niccolň V e Alberti nella Roma del ´400, Řím 1984; H. GÜNTHER, Die Straßenplanung unter den Medici-Päpsten in Rom (1513-1534), v: „Jahrbuch des Zentralinstituts für Kunstgeschichte“ roč. 1, (Mnichov) 1985, str. 237-293; Ch. L. STINGER, The Renaissance in Rome, Bloomington, Ind. 1985; Ch. L. FROMMEL, Papal Policy: The Planning of Rome during the Renaissance, in „Journal of interdiciplinar history“, 17, (Cambridge, Mass.) 1986, str. 36-65; Un pontificato ed una cittŕ, Sisto IV (1471-1484), red. M. MIGLIO, Cittŕ del Vaticano 1986; J. W. JACOBY, Den Päpsten zu Dienen. Raffaels Herrscherzyklus in der Stanza dell´Incendio im Vatikanischen Palast, Hildesheim 1987; M. G. BLASIO, Cum gratia et privilegio. Programmi editoriali e politica pontificia: Roma 1487-1527, Řím 1988; Roma, centro ideale della cultura dell´Antico nei secoli XV e XVI. Da Martino V al Sacco di Roma 1417-1527, a cura di S. DANESI SQUARZINA, Řím 1989; F. BENZI, Sisto IV Renovator Urbis. Architettura a Roma 1471-1484, Řím 1990; Ch. BURROUGHS, From Signs to Design. Enviromental Process and Reform in Early Renaissance Rome, Cambridge, Mass. - Londýn 1990; Alle origini della nuova Roma. Martino V (1417-1431), red. M. CHIABŇ, Řím 1992; Roma capitale (1447-1527), red. S. GENSINI, San Miniato 1994.

⁵⁷Vedi M. FIRPO, Il sacco di Roma del 1527 tra profezia, propaganda politica e riforma religiosa, Cagliari 1990.

Krutosti i svatokrádežné skutky, kterých se dopustily španělské a německé císařské oddíly mezi 6. květnem 1527 a definitivním opuštěním města v únoru roku 1528, se staly trýznivou noční můrou: nejdříve týden totálního ničení - prohledávané, pleněné a bořené paláce a domy, vyrabované kostely, navždy ztracené církevní dokumenty - v klášterech a konventech byly hledány papežské buly, listy a registra, aby byly páleny nebo trhány na kusy, kterými se ve stájích namísto slámy podestýlalo oslům a koním; pak přišla na řadu válečná kořist, každý palác byl prohledán a jeho obyvatelé oceněni podle výše sumy, kterou bude možno získat za jejich propuštění, následovaly popravy protivníků a mučení, aby se vymohlo výkupné i skryté poklady (jenom sám papež musel vyplatit, po podpisu kapitulačního aktu z 5. června, neuvěřitelnou částku 70 000 zlatých - nadto musel jeden článek zaručit velitelům i vojákům plné rozhřešení za všechny skutky, kterých se při dobytí i plenění města dopustili); poté, po epidemii, která je donutila město načas opustit, se císařské oddíly v září znovu vrátily a daly se do systematického šestiměsíčního vykrádání města a mezinárodního obchodu se sochami, obrazy a uměleckými předměty všeho druhu. Vatikánský palác byl obsazen luterskými landsknechty Georga von Frundsberg. V pokojích Julia II., vyzdobených Raffaelovými freskami, nacházíme dodnes jejich nápisy, vyryté hrotem dýky: Stanza della Segnatura (1509-1511) a její slavná Disputa, která je vlastně oslavou Nejsvětější Trojice, odhaluje hned dva V(ivat) K(arolus) Imp(erator)“ a „Martinus Lutherus“; Decretali přinášejí ještě otřesnější zjištění - tvář kardinála Giulia de´ Medici, pozdějšího Klementa VII., byla zasažena bodnutím kopí do nosu! Takových barbarských škod bylo jistě více, většina z nich však byla odstraněna následným restaurováním fresek. Stopy, které po nich zůstaly, svědčí ale dostatečně o tom, že císařské vojsko žilo duchem jakési protipapežské křížové výpravy (A. Chastel). Ušetřena nezůstala ani Farnesina, nádherná vila v zahradě pod Janikulem, postavená v letech 1508-1511 Baldassarem Peruzzim pro bankéře Agostina Chigiho, finančníka Julia II. a přítele medicejského papeže Lva X., pojmenovaná po pozdějším majiteli, kardinálovi Alessandrovi Farnese. Svými obrazy, které lze spojit heslem Omnia vincit amor, ji zdobil i Raffael. V Sále perspektivy byly nedávno objeveny dva nápisy: „Babilonia“ a druhý, pod letopočtem 1528, který nepříliš dobrou němčinou hlásal: „Proč bych se já, který píšu, neměl smát: landsknechti donutili papeže utíkat“⁵⁸.

⁵⁸Cfr. A. CHASTEL, Il sacco di Roma 1527, cit., pp. 68-69; k landsknechtům Georga von Frundsberg srov. A. REISSNER, Historia Herrn Georgen vnnd Herrn Casparn von Frundsberg, Vaters vnd Sons, beyder Herrn zu Mindelheim, vnd Keyserlicher Oberster Feldherrn.., Frankfurt am Main 19722; Karl V. und seine Helden, Quellenedition von Schrifstücken aus Frundsbergs Feldkanzlei, v: „Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst“ 3, 1811, pp. 425-456; Kanzleibericht aus Frundsbergs Kanzlei über die Schlacht bei Pavia im Jahre 1525, a cura di W. STEINBÖCK, Mindelheim 1977; R. BAUMANN, Landsknechte. Von Helden und Schwartenhälsen, Mindelheim 1991; Id., Landsknechte, München 1994; E. HOLZBAUR, Die Geschichte der Frundsbergfeste, Tradition und Wandel, in Frundsbergfest, Mindelheim, Stadt im Mittelalter, Mindelheim 1991, str. 10-42; su Georg von Frundsberg, il piů popolare dei capitani, si cantava „Herr Georg von Fronsperg, Herr Georg von Fronsperg, der hat die Schlacht gewunnen“, cfr. Der Schwartenhals. Lieder der Landsknechte, a cura di A. MEINHARDT, Heidenheim an der Brenz 1976, p. 72.

Tizian později vyprávěl, že němečtí landsknechti, kteří obsadili papežův palác, rozdělali bez rozpaků oheň v jednom z pokojů vyzdobených Raffaellem a že některé hlavy, zobrazené na freskách, byly zničeny dýmem. Stejně tak byly zničeny intarzované skříně, dílo fra Giovanniho da Verona a Gian Bariliho, rozmístěné podél stěn Segnatury, která měla původně sloužit jako knihovna: posloužily nejspíš dobře na oheň za chladné okupační zimy; vandalismu podlehly i těsně před barbarským vpádem dokončené překrásné vitráže Guillauma de Marcillat, všechny byly rozbity, aby se získalo olovo na lití kulek do arkebuz; některé knihovny, zvláště Vatikánská, byly devastovány, jiné prodány. Metodické pročesávání města v honbě za poklady se brzy změnilo v masovou profanaci - toto rozhořčené vybíjení vzteku v ničení posvátných předmětů, tradičně spojovaných v lidové mentalitě se zbožností, bylo vrcholem plenění Říma. V jedné z dobových zpráv čteme, že „císařští se zmocnili hlav sv. Jana, sv. Petra a sv. Pavla; ukradli zlaté a stříbrné relikviáře a pohodili lebky na ulici, aby se s nimi hrálo jako s míčem; podobně se bavili se všemi ostatky svatých, které nalezli“⁵⁹. Jeptišky byly hromadně znásilňovány. List očitého svědka, špýrského kanovníka Theodora Vafera ze 17. června 1527 se zmiňuje dokonce o prolévání krve na svatých místech - popravě řady osob na oltáři baziliky sv. Petra!⁶⁰

⁵⁹A. CHASTEL, Il sacco di Roma 1527, cit., str. 80; hlavy apoštolů byly uctívány zvláštním předmětem úcty - lebka sv. Jana v chrámu sv. Silvestra a lebky sv. Petra a sv. Pavla v lateránské bazilice, kde je na hlavní oltář slavnostně uložil při svém návratu z Avignonu papež Urban VI., lebka sv. Ondřeje ve bazilice sv. Petra. Allo stesso modo sono stati dispersi molti frammenti della Vera Croce, il ferro della Lancia consegnata solennemente a Innocenzo VIII dal sultano Bajazet ed il Sudario, la Veronica, cui popolaritŕ presso i pellegrini ne aveva fatto il vero palladium della Cittŕ Santa. I reliquiari murali e quelli che si trovarono sopra l´altare della cappella Sancta sanctorum furono spezzati e vuotati. Il sacco di Roma ha annullato la maggior parte dell´oreficeria di Chiesa. Il recupero delle reliquie rubate di cui Clemente VII si preoccupava fin dall´ottobre 1527 rese possibile procedere ad un´azione riparatrice - i pezzi ricuperati a Roma e all´estero furono portati in San Marco e il 26 novembre 1528 una processione solenne li trasportň in Vaticano.

⁶⁰Cfr. J. MAYERHOFER, Zwei Briefe aus Rom aus dem Jahre 1527, v: „Historisches Jahrbuch“ roč. 36, 1891, str. 747 a n.

Útok na papežovo město byl přinejmenším pro polovinu císařského vojska jakousi poutí naruby, aktem promyšleného znesvěcení (A. Chastel). Tak byl také Ukřižovaný, uctívaný všemi národy, který se nacházel na jednom ze sedmi oltářů baziliky sv. Petra, oblečen do šatu landsknechtů. Vincenzo z Trevisa píše zděšen ve svém listu z 15. června: „V chrámech není Krista, kterému by nebylo zasazeno sto i dvě stě ran“⁶¹; to znamená, že i sám Kristus „papeženců“ měl být proboden ve svých sochách a obrazech. Historia direptionis popisuje parodování slavnostního vjezdu papeže na bílém koni, skutečného symbolu papežské moci: „Jeden z nich, který alespoň trochu vynikal majestátností a postavou, si oblékl papežská roucha, vložil si na hlavu tiáru, zahalil se do štól a nejdražších šatů a dal se vést s velkou pompou papežského procesí na nádherném koni. Mnozí další měli na sobě biskupská roucha, někteří mitry a purpurové pláště“a posměšné procesí se zastavilo před Andělským hradem, před očima Klementa VII., který se uchýlil pod ochranu jeho hradeb; provolalo věrnost císaři, požadovalo zrušení papežské nádhery a dožadovalo se, aby Klement postoupil Lutherovi plachty a vesla loďky Církve; pak dav landsknechtů hromově provolal: „Vivat Lutherus pontifex!“⁶².

⁶¹Cfr. M. SANUTO, Diarii, a cura di F. STEFANI - G. BERCHET - N. BAROZZI, vol. XLV, Venezia 1896, col. 436.

⁶²Cfr. A. CHASTEL, Il sacco di Roma 1527, cit., pp. 85-86, nota 67; sulla politica di Clemente VII nei confronti della Riforma luterana vedi G. MÜLLER, Die Römische Kurie und die Reformation 1523-1534. Kirche und Politik während des Pontifikates Clemens´VII, Heidelberg 1969.

Přestože se Otto Hermann Pesch nedávno pokusil v rámci poctivého ekumenického přehodnocení pohledu na Luthera umenšit dosah tohoto gesta nabitého symbolickými významy, které nahlíží jen jako jakýsi vojácký žert, který prý měl „rozzlobit“ papeže⁶³, je třeba - s úctou k výsledkům prohloubeného studia dobových mentalit - sdílet spíše výklad André Chastela, že tak byl degradován a znesvěcen celý vnější ceremoniál papežství a s ním sama důstojnost liturgie a že krize obřadu, která již byla vážná v celém křesťanstvu, mohla být takovými pantomimami jen vyhrocena. Na reformační straně bylo ztotožňování Říma s Babylónem, Lutherovo vystoupení i jeho kázání nahlíženo jako potvrzení slov Jáchyma z Fiore, a následně byl vytvořen celý řetězec vykladačů Písma, jimž ležela na srdci reforma Církve, návrat k prostotě papežova života a přísná věrnost evangeliu, od Jáchyma až k Lutherovi. Lutherovo ohnivé pranýřování papežských „zlořádů“ a rychlé rozšíření jeho myšlenek vrhlo celý německý svět do „apokalyptického“ ovzduší⁶⁴. Roku 1527 luteránský presbyter Andreas Osiander (1498-1552) identifikoval v upraveném překladu proroctví Vaticinia de Summis Pontificibus, provázeném verši Hanse Sachse, v postavě mnicha se srpem a růží z dvacátého proroctví, který svým kázáním zachraňuje církev a ohlašuje příchod andělského papeže, výslovně Martina Luthera, jenž je sám Papa Angelicus, protože Osiandera, stejně jako další reformátory, zajímala možnost opětného využití předpovědí Vaticinií v rámci polemické propagandy namířené proti římskému papežství⁶⁵.

⁶³Cfr. O. H. PESCH, Hinführung zu Luther, Mainz 19832; tr. ceca Cesty k Lutherovi, Brno 1999, p. 22.

⁶⁴Cfr. R. BURIGANA, Gioacchino da Fiore in Lutero, in „Florensia. Bollettino del Centro Internazionale di Studi Gioachimiti“ 6, 1992, p. 96, intero articolo pp. 95 - 102; giŕ nel 1521 Ulrich von Hassfurt nel suo Dialogus oder Gespräch des Apostolicums.. metteva Gioacchino da Fiore in capo alla lista seguente: „L´abate Gioacchino, il conte della Mirandola, il dottor Wessalia, Johannes Reuchlin, il dottor Martin Lutero, il dottor Carlostadio, Ulricus Hutten cavaliere e il dottore da Rotterdam“, cfr. H. de LUBAC, La posteritŕ spirituale di Gioacchino da Fiore, Milano 1981, pp. 213-214.

⁶⁵Si tratta dell´opera di A. OSIANDER, Eyn wunderliche Weyssagung von dem Babsttumb, wie es ihm biz an das endt der welt gehen sol, in figuren oder, gemal begriffen, zu Nürnberg im Cartgheuser Closter, und ist seher alt, Nürnberg 1527; cfr., P. GUERRINI, L´Anticristo „Bestia terribilis“ nelle profezie figurate del Quattrocento e del Cinquecento, in Il Profetismo gioachimita tra Quattrocento e Cinquecento. Atti del III Congresso Internazionale di Studi Gioachimiti, S. Giovanni in Fiore, 17-21 settembre 1989, a cura di G. L. POTESTŔ, Genova 1991, p. 91, intero articolo pp. 87-96; R. RUSCONI, Storia e figure dell´Apocalisse fra 500´ e 600´, in Florensia. Bollettino del Centro Internazionale di Studi Gioachimiti 11, 1997, p. 164, intero articolo pp. 155 - 166; vedi anche „Astrlogi hallucinati“. Stars and the End of the World in Luther´s Time, a cura di P. ZAMBELLI, Berlin - New York 1986; Id., Profeti-astrologi nel medio periodo. Motivi pseudogioachimiti nel dibattito italiano e tedesco sulla fine del mondo per la grande congiunzione del 1524, in Il profetismo gioachimita tra Quattrocento e Cinquecento, cit., pp. 273-285; C. VASOLI, L´influenza di Gioacchino da Fiore sul profetismo italiano della fine del Quattrocento e del primo Cinquecento, Ivi, pp. 61-85; D. HEFFNER, The Use of Medieval Prophecy in Reformation Polemic, in Il Profetismo gioachimita tra Quattrocento e Cinquecento, Ivi, pp. 295-304; quest´identificazione osiandriana ebbe inizialmente poco successo a Wittenberg, ma si era poi diffusa con grande rapiditŕ nel corso del Cinquecento nel mondo evangelico non solo tedesco. Nella seconda metŕ del secolo, come dimostra Riccardo Burigana, Jacopo Broccardo nel suo Interpretatio et paraphrasis libri Apocalipseos (Lugduni Batavorum 1580) vede in Lutero il settimo angelo, che viene a creare un nuovo mondo; su questo motivo apocalittico vedi anche Stanislao da CAMPAGNOLA, L´Angelo del sesto sigillo e l´„alter Christus“. Genesi e sviluppo di due temi francescani nei secoli XIII e XIV, Roma 1971.

Tento starý obraz ideálního papeže, pocházející z třináctého století, spojený se spirituálními proudy kritizujícími politickou moc a bohatství církve, rozšířený kolem roku 1300 v hnutí františkánských spirituálů, svázaných s mnišsským světem symbolických představ, ale ve formě ochotné ke kompromisu a dohodě s tradičními institucemi - což činí pochopitelnou skutečnost, že touha po očištění církve našla svůj výraz právě v očekávání andělského papeže⁶⁶ - byl tehdy v Římě dobře znám a užíván. V prvních desetiletích šestnáctého století se větší počet vysoce postavených osob, počínaje španělským kardinálem Bernardinem Lópezem de Carvajal (1455/56-1523)⁶⁷, přes bosenského teologa Jiřího Dragišiće, kardinála Adriana Castellesiho, až k samotnému papeži Lvovi X., domníval, že má důvody k tomu, aby se identifikoval v andělském papeži (papa angelico) eschatologicko-apokalyptického očekávání⁶⁸. Františkánský observant pocházející z Apulie, Pietro Galatino (1460-1540 c.), velmi sečtělý a vzdělaný, který pěstoval i politická proroctví jasně prohabsbursky orientovaná, shledal dokonce roku 1525 - když vykládal Vaticinium Romanum jako proroctví o tom, že na apoštolský stolec má dosednout františkán, původem ze Salenta, „qui et urbis Rome antiquam dominationem, et ipsius Romane ecclesie pristinam dignitatem restituet“, a musel se narodit roku 1460 a vstoupit do františkánského řádu za pontifikátu Sixta IV. - že je sám Angelicus Pastor, který má nastoupit po současném papeži Klementovi VII.! Tak veliké milosti Boží se mu mělo podle astrologických výpočtů dostat v souvislosti s konjunkcí planet z února 1524, „postquam tales rerum ingentium mutationes futuras expectamus“⁶⁹. Galatino ovšem jistě nebyl bezvýznamnou postavičkou, v římském kuriálním a intelektuálním prostředí se těšil velkému kreditu a již roku 1515 byl pověřen kardinály Lorenzem Puccim a Adrianem Castellesim, aby se ujal obrany Johannese Reuchlina a jeho stanovisek ve věci křesťanského výkladu židovské kabaly v jedné z největších intelektuálních polemik této doby. Udržoval kontakty také s generálním představeným augustiniánů a pozdějším kardinálem Egidiem z Viterba (1465-1532)⁷⁰. Galatino se intenzivně věnoval redakci prorockých textů právě v letech 1523-1525, v době, kdy vrcholilo mimořádně plodné období vydávání prorocké, kabalistické a vizionářské literatury⁷¹. Ve svém spise De Angelico Pastore chtěl vyložit, jak reformatio ecclesiae přísluší andělskému papeži se zvláštním důrazem na blízkost skonání věků, onoho novissimus dies, odpovídajícího sedmému věku církve podle teorie Jáchyma z Fiore. Byl hluboce přesvědčen, že se již nachází v šestém věku (circa sexti temporis initium, in quo iam sumus), který po smrti posledního Antikrista potrvá až do konce světa. Právě Angelicus Pastor má za úkol zahájit tertius status dějin, rozevřít věk Ducha Svatého a proměnit reformou příliš tělesnou církev (ecclesia carnalis) v církev duchovní (ecclesia spiritualis), k čemuž dojde v Římě za pomoci světského vladaře (princeps saecularis). Svět bude tak znovu doveden k jednotě a spravován dvěma Kristovými vikáři, andělským pastýřem (Angelicus Pastor) a svrchovaně věrným císařem (Imperator Fidelissimus). Pak bude evangelium, a s ním všeobecný mír, hlásáno po celé zemi, až po nově objevená území v zámoří⁷².

⁶⁶Vedi B. TÖPFER, Il regno futuro della libertŕ. Lo sviluppo delle speranze millenaristiche nel medioevo centrale, Genova 1992, cap. IV. Imperatore della pace e papa angelico, pp. 185-247.

⁶⁷Per il motivo del papa angelico sugli affreschi di Sebastiano del Piombo nella Cappella Borgherini in S. Pietro in Montorio a Roma, centro degli amadeiti e del circolo riformatore del cardinale Bernardino López de Carvajal, ispirati dall´Apocalypsis nova di Pseudo-Amedeo cfr. J. JUNGIĆ, Joachimist Prophecies in Sebastiano del Piombo´s Borgherini Chapel and Raphael´s Transfiguration, in Prophetic Rome in the High Renaissance Period, a cura di M. REEVES, Oxford 1992, pp. 321-343; meno felice e non accettata dagli specialisti fu l´identificazione del cardinale Bandinello Sauli come futuro papa angelico, cfr. Id., Prophecies of the Angelic Pastor in Sebastiano del Piombo´s Portrait of Cardinal Bandinello Sauli and three Companions, Ivi, pp. 345-370.

⁶⁸R. RUSCONI, Un papa angelico prima del sacco di Roma, in „Florensia. Bollettino del Centro Internazionale di Studi Gioachimiti“ 3-4, 1989-1990, p. 37, intero articolo pp. 37 - 70.

⁶⁹Ivi, p. 41-42; su Galatino vedi anche Id., Circolazione di testi profetici agli inizi del Cinquecento. La figura di Pietro Galatino, in Il profetismo gioachimita tra Quattrocento e Cinquecento, cit., pp. 379 - 397.

⁷⁰Srov. J. W. O´MALLEY, Giles of Viterbo on Church and Reform: A Study in Renaissance Thought, Leiden 1968; M. REEVES, Cardinal Egidio of Viterbo. A Prophetic Interpretation of History, in Prophetic Rome in the High Renaissance Period, cit., str. 91-109

⁷¹Vedi O. NICCOLI, Profezie in piazza. Note sul profetismo nell´Italia del primo Cinquecento, in „Quaderni storici“ 14, 1979, pp. 500-539; R. RUSCONI, „Ex quodam antiquissimo libello“. La tradizione manoscritta delle profezie nell´Italia tardomedioevale: dalle collezioni profetiche alle prime edizioni a stampa, in The Use and Abuse of Eschatology in the Middle Ages, a cura di W. VERBEKE - D. VERHELST - A. WELKENHUYSEN, Leuven 1988, pp. 459-467.

⁷²Cfr. R. RUSCONI, Profezia e profeti alla fine del Medioevo, Roma 1999, p. 284; per le analogie tedesche vedi G. R. SPOHN, Eine deutsche Karl-Prophezeiung von 1519 in einem kurpfälzischen Kopialbuch, in „Archiv für Kulturgeschichte“ 52, 1970, pp. 227-243.

V těchto širších souvislostech nabývá gesto triumfující soldatesky, ono potupné procesí před Andělským hradem a papežovýma očima, podstatně odlišného charakteru jakési výzvy Antikristovi. Luther sám dospěl k tomuto přesvědčení již v rozhodujícím roce 1518, kdy došlo k pokusům zastavit proces, který více či méně vědomě uvedl do pohybu, a kdy se projevila snaha zastavit především jeho samého a zablokovat proud jeho kritiky dobové věrouky, který přijímaly a záhy využily jiné síly - rytíři, nacionalisté i světská knížata⁷³. Netajil se tím, že očekává, že papež, jako Kristův zástupce, bude argumentovat skutečným slovem Božím. Jestliže však právě naopak dává přednost odsouzení nauky založené na Písmu svatém, kterou Luther považuje za pravou křesťanskou nauku, namísto toho, aby ji vyvrátil argumenty založenými na Písmu, a přitom si papežství nárokuje neomylnost svého učitelského úřadu, pak je Kristovo slovo v církvi zbaveno síly a je třeba papeže přirovnat ke Kristovu eschatologickému nepříteli, k zástupci ďábla, protože papež - jako Kristův zástupce - učí pravému opaku Kristovy nauky, a je tudíž Antikristem posledního věku. Konečná obnova církve slovem Božím začíná tím, že mu bude stržena maska a odhalena jeho pravá antikristovská tvář⁷⁴.

⁷³Vedi A. AGNOLETTO, cit., pp. 115-120.

⁷⁴Srov. K.-V. SELGE, Die eschatologisch-apokalyptische Dimension in der Theologie Luthers, v: Storia e figure dell´Apocalisse fra´500 e ´600. Atti del 4° Congresso internazionale di studi gioachimiti, San Giovanni in Fiore, 14-17 settembre 1994, red. R. RUSCONI, Řím 1996, str. 136, celý článek str. 127-144; dále srov. Týž, Capta conscientia in verbis Dei. Luthers Widerrufsverweigerung in Worms, in Der Reichstag zu Worms von 1521. Reichspolitik und Luthersache, red. F. REUTER, Worms 1971, str. 180-207, 191-196; H. OBERMAN, Hus und Luther. Der Antichrist und die zweite reformatorische Entdeckung, v: Jan Hus. Zwischen Zeiten, Völkern, Konfessionen. Vorträge des internationales Symposions in Bayreuth vom 22. bis 26. September 1993, red. F. SEIBT, Mnichov 1997, str. 319-346, český překlad Hus a Luther. Antikrist a druhý reformační objev, v: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi. Sborník z mezinárodního sympozia, konaného 22.-26. září 1993 v Bayreuthu, red. J. B. LÁŠEK, Praha 1995, str. 265-276; A. MOLNÁR, O křesťanské svobodě. Martin Luther, v: týž, Na rozhraní věků. Cesty Reformace, Praha 1985, str. 141-243; k apokalyptickému myšlení nejnověji E. WEBER, Apokalypsy. proroctví, kulty a chiliastické představy v průběhu staletí, Praha 1999.

Počátkem roku 1521 byla ve Wittenbergu vydána tiskem útlá kniha, Passional Christi et Antichristi, provázená dřevoryty Lukáše Cranacha staršího. Proti evangelijní praxi Krista se zde v působivých obrazech stavěly zlořády papežského Antikrista, komentované krátkými výklady Filipa Melanchtona. Tento německý překlad, který během pouhých pěti let dosáhl deseti vydání, vycházel pravděpodobně z textu, jak se zdá, připraveného samotným Lutherem, který byl krátce nato vydán latinsky ve Wittenbergu pod titulem Antithesis figurata vitae Christi et Antichristi. V připojených textech, provázených sporadickými krátkými komentáři, byly konfrontovány a stavěny do vzájemného protikladu evangelijní verše (vlevo) a vybrané úryvky z Dekretu Graciánova a Dekretálií. V předposledním případě byl proti obrazu Krista vyhánějícího kupce z chrámu postaven obraz papeže, který podepisuje odpustkovou bulu, s dlouhým komentářem: „Antikrist sedí zde, v chrámu Božím, a vydává se za Boha, jak to předpověděl Pavel II Thess 2“ (2 Sol 2,4). Nakonec byl proti obrazu Kristova nanebevstoupení umístěn obrázek papeže, kterého ďáblové svrhují do podsvětí (komentovaný citáty ze Zj 19, 20-21 a 2 Sol 2,8), tedy obraz pádu papežského Antikrista do pekel⁷⁵. Tento symbolický jazyk se postupem času vyhrocoval, zvláště poté, co Luther začal užívat pojem Antichristus mixtus - tento smíšený charakter měl odrážet údajnou podstatu římského papežství, spojující velikášství a vnější moc s duchovní a morální vinou ve stejné míře jako v případě samotné římské církve, zcela pravidelně představované jako velká nevěstka (meretrix magna) ze Zjevení sv. Jana⁷⁶ - až k prorockému závěru: „tak se stane papeži, který bude sám zničen bez přičinění lidských rukou, zkazí se sám od sebe a shnije, bude opuštěn svými lidmi, zetleje a zemře sám od sebe, protože jeho vláda nebyla nastolena silou a mocí, ale lží a pověrou“⁷⁷.

⁷⁵Cfr. R. RUSCONI, Profezia e profeti alla fine del Medioevo, cit., p. 117.

⁷⁶Cosě si esprime nella prefazione alle Vitae Romanorum Pontificum, pubblicate a Wittenberg nel 1536; il termine Antichristus mysticus della tradizione gioachimitica, di cui qualche tipografo o copista non ha inteso il senso esatto, per un singolare incidente, di cui non siamo ancora in grado di indicare il punto esatto di accadimento, diventa Antichristus mixtus e questa trasformazione ebbe una larga diffusione, cfr. R. MANSELLI, Etŕ dello Spirito e profetismo tra Quattrocento e Cinquecento, in L´ Etŕ dello Spirito e la fine dei tempi in Gioacchino da fiore e nel gioachimismo medievale. Atti del Ii Congresso Internazionale di Studi Gioachimiti, San Giovanni in Fiore-Luzzi-Celico, 6-9 settembre 1984, a cura di A. CROCCO, S. Giovanni in Fiore 1986, pp. 247.

⁷⁷Cfr. G. B. PROJA, Discorsi a tavola di Martino Lutero. Passi scelti, Roma 1983, Commento alla profezia di Daniele, 1538, p. 30; la traduzione italiana dei Discorsi a tavola di L. PERINI, Torino 1969, non avevo, purtroppo, a disposizione.

Podobné identifikace musely nezbytně vyvolávat vzpomínku na odsouzené teze františkánských spirituálů (Fraticelli)⁷⁸ a Johna Wyclifa⁷⁹, či názory Jana Husa⁸⁰. K tomu, aby všechny naplnilo trvalé, jen stěží zapomenutelné rozhořčení vůči císařským vojákům, zvláště německým landsknechtům - prvním luteránům, které Řím poznal tak zblízka - stačilo to, čeho se dopustili: hrozné ticho Města, opuštěného jako vyvržená mršina, hovořilo samo za sebe. Dokonce jeden z německých velitelů, Schertlin von Burtenbach, zapsal do svého děníku: „Pane! Kam až došla církev a křesťanské náboženství, když mohlo dojít k tak hroznému vítězství, takže jsme my, křesťané, zničili hlavní město svého náboženství! Jak by se zaradovali Turci, pohané i Židé!“⁸¹. Z této zkušenosti se zrodilo nové vědomí zodpovědnosti, které ukládaly svatokrádežné skutky a rouhavý výsměch, s nímž landsknechti znesvětili a zesměšnili všechno nejsvětější, co jen mohli nalézt ve městě, jež bylo symbolem západního křesťanstva. Řím, zubožený až k „vyhlazení a úplné zkáze“ (exterminio et tota ruina)⁸², téměř zbavený obyvatel, už nebyl v létech bezprostředně následujících po tomto plenění centrem nejvýznamnějších osobních a kolektivních zkušeností, v nichž se upřesňovaly cíle katolické reformy. Nové formy společného náboženského života začaly nabývat své podoby jinde.

⁷⁸Giovanni XXII, costituzione Gloriosam Ecclesiam del 23 gennaio 1318, § 24: „Multa sunt alia, quae isti praesumptuosi homines... quae de cursu temporum et fine saeculi somniant, multa quae de Antichristi adventu, quem iamiam instare asserunt, flebili vanitate divulgant. Quae omnia, quia partim haeretica, partim insana, partim fabulosa cognoscimus, damnanda potius cum suis auctoribus, quam stilo prosequenda aut refellenda censemus“, cfr. H. DENZINGER, Kompendium der Glaubensbekenntnisse und kirchlichen Lehrentscheidungen, a cura di P. HÜNERMANN, Freiburg im Breisgau - Basel - Rom - Wien 199137, pp. 394, n. 916.

⁷⁹Concilio di Costanza, sessione ottava del 4 maggio 1415 (confermato da Martino V con il decreto del 22 febbraio 1418), n. 30: „Excommunicatio Papae vel cuiuscumque praelati non est timenda, quia est censura Antichristi“, cfr. Ivi, pp. 435, n. 1180.

⁸⁰MAGISTRI JOHANNIS HUS Tractatus de ecclesia, vyd. S. HARRISON THOMSON, Praha 1958, třináctá kap., str. 103: „Et tunc de Antichristo patet, quia omnis papa vivens contrarie Christo, sicut et quilibet homo perversus, dicitur comuniter Antichristus, iuxta illud I Joh. II, 18: Antichristi multi facti sunt. Nec negare pertinaciter audebit fidelis, quin possibile est, quod homo peccati possit sedere in loco sancto..“. Esattamente in questa connessione intende Lutero Francesco Guicciardini (1483-1540): „Il quale pestifero veleno ebbe origine... per le predicazioni di Martino Lutero ... suscittore per la mggiore parte, ne´principi suoi, degli antichi errori de´boemi; i quali, reprobati per il concilio universale della Chiesa celebrato a Costanza, e abbrucciati con l´autoritŕ di quello Giovanni Hus e Ieronimo da Praga, due de´capi principali di questa eresia, erano stati lungamente ristretti ne´confini di Boemia“, cfr. F. GUICCIARDINI, Storia d´Italia, cit. pp. 643-644.

⁸¹In Lebensbeschreibung des berühmten Ritters Sebastian Schertlin von Burtenbach, a cura di C. S. von HOLZSCHUHER, 2 voll., Norimberk 1777-1782, cituje A. CHASTEL, Il sacco di Roma 1527, cit., str. 86, pozn. 68.

⁸²Srov. A. LUZIO, Isabella d´Este e il sacco di Roma, Milán 1908, str. 121.

(Dokončení)