Evropa - místo křesťanského osvědčení

Autor: Jan Milíč Lochman - Číslo: 1999/5 (Články)

Část přednášky v rámci sympozia „Výzva Evropy“ k 80. výročí založení ČCE. Převzato z Křesťanské revue 1/1999, 12-16.

Před dvanácti stoletími byl v Římě korunován Karel Veliký papežem Lvem III. na císaře Západu. Po vzoru starého Říma se začala sdružovat Evropa křesťanská. První z Čechů evropského formátu byl svatý biskup Vojtěch, vrcholně pak císař Karel IV. Nekatolickým církvím ukazují cestu do soudobé sjednocené Evropy postavy novověku, přednostně českobratrský biskup Jan Amos Komenský. red.

Když se na podzim 1989 před naší církví a společností podivuhodným způsobem otevřela nová kapitola svobodnějšího života, ozývalo se mezi námi nápadně často slovo o „návratu do Evropy“. To slovo mělo své zřejmé oprávnění: padla přehrada, která nás násilně vyřadila z volné komunikace s duchovními proudy a politickými možnostmi velké části Evropy. Už tehdy však měli někteří z nás o tom heslu své pochybnosti. Návrat do Evropy? Vždyť my jsme z té Evropy nikdy zcela nevypadli! Nebylo tomu tak, že jsme právě v době vynucené izolace směli okoušet nebývalou měrou účinnou solidaritu evropských církví a křesťanů, a to i z oblastí, kde dříve převládala nedůvěra a nepřátelství? Obdobně v opačném směru: vždy znovu jsem býval na Západě svědkem toho, co znamenaly naše sbory, otřesené, a přece ostrůvky duchovní svobody, i pro křesťany na Západě, jako doklad toho, že církev není beze zbytku závislá na historicky navyklých výsadách.

A byl tu i druhý vnitřní důvod, abych to heslo o „návratu do Evropy“ relativizoval. Byla tu přece i dějinná, duchovní dimenze našeho evropanství, která právě tam, kde se naše aktuální možnosti omezovaly zvenčí, nabývala na významu: věrohodné evropanství směrodatných osobností našich dějin, které nám nedávaly zapomenout na tradiční evropský obzor našich církví i národa. Nad jiné výrazně je to patrno na J.A. Komenském. Jeho příklad je v lecčems podnes podnětný i pro naše soudobé úvahy o „cestě do Evropy“. (...)

O duchovní identitu Evropy

Starost o duchovní identitu Evropy - to je další výrazný rys Komenského evropanství. Tento český myslitel čerpá naplno z tisíciletého evropského dědictví. Chápe je v mnohostranné šíři. Vyzná se v antice - v její řeči, latině, která se mu stane v exilu účinným nástrojem porozumění a komunikace; ale i v jejích duchovních dějinách a v literatuře. Vždy znovu se v jeho spisech objevují antické motivy, navazuje na ně, učí se z nich, předkládá je žákům, velmi názorně třeba ve svých pedagogických divadelních kusech.

Nejde mu však jen o tradice minulosti, je zároveň vášnivým současníkem. Žije starostmi a nadějemi své doby. O reálných poměrech si přitom nedělá iluze. Učiněný labyrint je lidský svět. Nenechá se však zmást: ve své eschatologicky orientované víře vidí světlo na horizontu dějin. V jeho síle vyhlíží a zve ty své současníky, kteří se pokoušejí o nápravu lidských záležitostí. Zve je k „obecné poradě“, a to bez předsudků: myslitele nastupující moderní vědy, filosofy pracující k osvětě, duchem spřízněné pansofy, reformátory škol, církve i politiky. Ten vpravdě evropský kvas jej přitahuje, účastní se na jeho procesu, kdekoliv jen může.

Při vší své mnohostranné činnosti však Komenský není na pochybách, kde hledat „srdce“ evropského dědictví: v jeho biblickém jádru. Nezapře, že je svým původem i volbou věrným členem své církve. Evropské církevní poměry ho děsí: žije přece v době hrozných konfesních válek a trpí docela osobně i jinými projevy vnitrokřesťanské nesnášenlivosti. Nezoufá však: „Zoufalství je urážka Boží“ - formuluje své krédo v Prodromus pansophicus a míní tím: se znetvořenou podobou světa a křesťanstva se nelze v rezignaci smiřovat - pokud je v nás v Evropě aspoň jiskra biblicky založené naděje. Tato jiskra je pro Evropu životně důležitá. Neboť ve vší své zpronevěře je Evropa světadíl, jehož se dotklo a jejž utvářelo evangelium. V tomto svém konstitutivním prvku má Evropa nosný prvek i směrovku své duchovní identity.

Otázka, kde hledat duchovní identitu, se klade i dnes jak evropskému společenství, tak i evropským církvím. Nebylo náhodné, že právě účinní architekti evropské stavby, jako Jacques Delors (a také Jacques Santer), o významu této otázky nejednou hovořili.

Šlo jim o „duši Evropy“ a zdůrazňovali tím: evropský dům může sotva dlouhodobě obstát, stane-li se pouze ekonomicko-politickým tržištěm a otázku o svých vnitřních hodnotách zanedbá. Právě v této souvislosti se obraceli i na církve. Ne že by jim náležel monopol odpovědi na tyto otázky. Tak tomu nerozuměl ani Komenský - jeho evropanství bylo otevřeno i pro ty, kdo se církvím odcizili. Proces odcizení se v postupu staletí značně vyostřil. Evropa je dnes ve srovnání s jinými kontinenty - třeba se severoamerickým - značně sekularizována (a v „srdci Evropy“ je Česká republika v tom procesu patrně nejdál). Nelze přehlédnout, že je mnoho myslitelů, kteří hledají „duši Evropy“ právě v jejím radikálně-osvětářském zesvětštění.

Takové hlasy signalizují: čas církevních nároků a ideologických monopolů je u konce. Co však není u konce, je čas křesťanského svědectví. Z odpovědnosti za povahu Evropy se církve nemohou vyzout. Nejen z historických důvodů, jež jsem už naznačil, nýbrž v zájmu našich současníků a potomků, ať už jsou orientováni církevně či proticírkevně. Kdysi jsme „pokřesťanšťovali“ svůj kontinent všemožným tlakem, někdy přímo mečem. Zřejmý rozpor takové strategie s Ježíšovou zvěstí zatěžuje naše poslání dodnes. Avšak nabídka evangelia platí nadále. Právě v době svého mocensko-politického a kulturního oslabení mohou církve nabýt na věrohodnosti. To byla přece do jisté míry i zkušenost našich sborů v době totality. Tato zkušenost naší všelijak otřesené církve má svou cenu i pro evropské křesťanské společenství. Zde je šance osvědčení i do budoucna. Neměla by být - ať už obnovenými nároky anebo vlastní duchovní mdlobou - kompromitována.

Nejde přitom jen o církevněinstituční zájem, nýbrž i o naši společnost, konkrétněji: o naše evropanství. Mohu upozornit jen na dva ústřední body, které se mi v posledních letech - právě také při pohledu na vývoj v naší postkomunistické společnosti - zdají zvlášť důležité: otázka svobody a otázka pravdy. Čeho je nám právě v české společnosti (a ovšem nejen v ní) více zapotřebí - tváří v tvář zkušenostem s podvodnými praktikami v obrovitém procesu ekonomické přestavby - než závazné připomínky, že pravá svoboda není bezohledná libovůle, propustka k sledování egocentrických cílů; že apeluje na solidaritu a odpovědnost svéprávných občanů? A co potřebuje naše stále ještě zranitelná demokracie více než rozpomínku na to, že cestu k spolehlivé budoucnosti neotevírá mentalita bezbřehého relativismu (anything goes, cokoli je dovoleno), nýbrž respekt k pravdě, kterou nevlastníme a jíž nedisponujeme, k níž se však v zájmu svého lidství i v politických otázkách obracíme?

Tyto dva podstatné důrazy zastávala v evropské tradici - ne výlučně, ale zvláště výrazně - biblická „dobrá zpráva“. „Duše Evropy“, naše duchovní identita, je s ní nerozlučně spojena. Jsem proto přesvědčen, že naše společnost potřebuje pro své dozrávání do evropské budoucnosti sůl pravdy a svobody, konkrétně: Ježíšovu sůl. Nesmí ovšem ztratit - pro naši mdlobu a nevěrohodnost - svou „slanost“ a závaznost. To je a zůstává nejvlastnější výzvou a posláním církve dnes i zítra.